pondělí 5. června 2017

VYHOŘENÍ

Před dvěma lety jsem si prošla vyhořením. Teď už mi to přijde jako daleká minulost, ale některé situace mám dodnes v živé paměti.

Když projdete vrátnicí, musíte se opřít o stěnu, abyste nezkolabovali, protože se vám udělá fyzicky špatně. Počítáte každou vteřinu do konce pracovní doby, až konečně budete mít pracovní proces za sebou.

Když nevidíte v práci smysl a jenom automaticky vykonáváte nějakou činnost. Odmítáte přemýšlet o smyslu práce – stejně to nemá smysl. Vyhýbáte se lidem, abyste s nimi nemuseli mluvit. Uzavíráte se do sebe. Nespíte, a když usnete, často se budíte. Jste unavení, podráždění, rezignovaní. Nemáte daleko ke zhroucení.

Apatie. Je vám všechno jedno. Máte pocit, že vás život míjí, jen přežíváte.
Horší je už apatie mimo pracoviště a doma – že nemám nakoupeno? A? Že je doma jen půlka ztvrdlého rohlíku a v lednici jeden taveňák?
Takový postoj možná až tak nevadí, pokud žijete sami, ale když máte tři malé děti, tak už je to trochu problém.

Myslím, že jen náhoda mně pomohla od těchto problémů a vyústila ke konečnému rozhodnutí – dát výpověď. I když vám všichni říkají, že všude je to stejné. Rozhodněte se jim nevěřit. Není. Rozhodněte se nevěřit těm, kteří říkají: „Buď ráda, že máš alespoň nějakou práci!“ Ano máte práci, ale nemáte život. Nežijete! Když se teď ohlížím zpět, jen se divím, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet a nezbláznit se. Je to o vás. O prvním kroku do neznáma, do nejistoty.

Přeji Vám duševní pohodu a odvahu udělat ten první krok.

Vaše M.V.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...